Kázání

Ukázky z homiletické dílny Anny Kamarýtové (duchovní - jáhen)

.

.

Ekumenická bohoslužba - Týden modliteb za jednotu křesťanů 19.1.2017 Lhotka


Milost a pokoj od Boha Otce a Pána Ježíše Krista s námi se všemi, sestry a bratři!

Dnes jsme se sešli v tomto kostele, abychom i přes rozdílnost církevních tradic, vytvářili společenství, které se sjednocuje v modlitbě. A tak společně můžeme s upřeným zrakem ke Kristu vydávat svědectví, že jednota smíření je nejen možné, ale že je samotnou podstatou naší křesťanské víry. A to není nic laciného ve světě, který se často zdá tolik nepřehledný, nevypočitatelný a také nesmířlivý.

Dnes jsme četli slova apoštola pavla: "Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2. Kor 5, 17)

A je to právě Pavel "povolaný apoštol Ježíše Krista" (1. Kor 1,1), který ve svých epištolách vydává bohaté svědectví o proměně člověka zasaženého Boží láskou a milosrdenstvím, které jsou nezaslouženým darem od Boha k nám. Avšak přijetí tohoto daru milosti námi lidmi není nic samozřejmého a asi tou největší překážkou nám je naše vlastní pýcha. S tou se Pán Ježíš nesetkával ani tak u těch "viditelných, veřejných" hříšníků, ale u tzv. zbožných lidí - Znalců Zákona, Farizeů - kteří byli natolik zaslepeni, že nedokázali uznat svou vlastní hříšnost... Jak je psáno u evangelisty Matouše: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" ... Neschopnost uznat svou hříšnost, vyvyšování se nad druhé je podstata sváru a rozdělení. Tím se vzdalujeme od Boha a jeho lásky a naší schopnosti na tuto lásku odpovědět.

Naprosto jiná, nová situace nastává tehdy, když je člověk schopen připustit svou nedokonalost. Je to situace, kdy je člověk možná až zhrozený sám sebou a svými skutky. O tom hovoří také dnešní Ježíšovo podobenství o marnotratném synu, které církevní otcové definovali jako "evangelium v evangeliu".

Totiž tímto příběhem se nám Ježíš snaží říci, že v každém z nás je kousek marnotratného syna. Stejně jako on toužíme mít vše ve svých rukou, rozhodovat, co je pro mě a ostatní nejdůležitější, co je správné a v posledku o tom, co je svaté. A přece o tom všem rozhoduje jedině Bůh! A vše co jsme a co "máme" může být smysluplně využito pouze tehdy, když to pokorně odevzdáme z našich roztřesených rukou do těch Božích. Je to stav, jak říká apoštol Pavel, nového bytí, kdy už nežijeme sami sobě, podle spravedlnosti tohoto světa, který odplácí, ale podle spravedlnosti všemohoucího Boha, který nás marnotratné syny a dcery již z dálky vyhlíží, v touze zahrnout nás svou láskou a milosrdenstvím. Je to nezasloužený dar, který můžeme svobodně odmítnout, nebo přijmout a tak se s Bohem smířit.

A chceme-li dnes hovořit o jednotě Kristovy církve - máme si být vědomi rozdílů a odlišných teologických důrazů - ale především se v pokoře neustále vracet ke společnému prameni - k Ježíši Kristu.

- Vždy když se hovoří o jednotě církve, vyvstává mi v mysli obraz církve jako "mystického těla Kristova". Kdy On - Kristus je hlavou těla a my jeho údy. Tedy sice máme jinou funkci, jiné dary Duha sv., ale dohromady jsme jedním tělem. "Všichni jsme jeden v Kristu Ježíši" (Ga 3,28). A každý tak máme své místo v dějinách spásy (1. Kor 12,12).

A do toho zaznívají (další) slova napraveného hříšníka apoštola Pavla, který říká: "Bůh, který nás smířil sám se sebou skrze Krista, nás pověřil, abychom sloužili tomuto smíření (2. Kor 5,18).

Jak? Návod nám dává opět Ježíš kristus a my máme následovat jeho životního příkladu, který nás učí lásce, jaké se nám dostává od Boha. A Boží láska je jiná než ta naše, nemá limity, neklade si podmínky, neposuzuje podle lidských měřítek a zákonů a vždy se raduje z pravdy (1. Kor 13). Je to ona láska smíření, sjednocení. Přijmou tuto lásku Boží znamená celým srdcem přijmout jeho neskonalé milosrdenství k ostatním lidem, kteří jsou všichni našimi bratry a sestrami. A podle této lásky k druhým - těm potřebným, chudým a zarmouceným, podle této lásky by nás měl svět poznat. Podle lásky k sobě navzájem.

(O rozdílech uvnitř církve a rozdělení) Jan Pavel II, ve své knize "Překročit práh naděje" říká, že Bůh připustil pro hříchy našich předků rozdělení, ale on dokáže i z takové tragédie vyvodit něco dobrého. Jednotlivé části křesťanů ve svém rozdělení rozvíjeli více určitou část křesťanského dědictví a až se sejdou, mohou se vzájemně svými zkušenostmi obohatit.

A já nám přeji, aby se nám to s pomocí Boží dařilo. Abychom dokázali společně zazpívat Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci; dal nám poznat svoji spásu. AMEN

Promluva na neděli 14.8.2016 dle textů: Iz 66, 10-14; Ga 6, 14-18; Lk 10, 1-12, 17-20


Být svědky Kristovy


Prorok Izajáš (dnešní 1. Čtení) promlouvá k lidu, který se vrátil z Babylonského zajetí (kolem r. 520 př. Kr.) zpět do Jeruzaléma, říká jim: "Radujte se s dcerou jeruzalémskou a jásejte nad ní všichni, kdo ji milujete! Veselte se s ní, veselte, všichni, kdo jste nad ní truchlívali." Lidé potřebovali slyšet povzbuzení. Vrátili se do své vlasti, sen se jim splnil, ale to, co zde našli, mělo do idálu hodně daleko. Pocit rozčarování. Starý Jeruzalém jak si ho pamatovali, už vlastně neexistoval a obnovit chrám se zdálo snadnější, než obnovit víru, kázeň, ducha, kult.

Chrám, místo setkávání, modlitebna jsou důležité. Neměli by ale být jediným místem praktikování naší víry. Také náš první patriarcha Karel Farský zdůrazňoval opravdovost srdce - to je (měl by být) skutečný Boží příbytek v nás. Ať jsme kdekoli, s kýmkoli, jsme především Boží děti a také jeho služebníci. Stejně jako těch 70, které vyslal do celého světa, aby zvěstovali slovem i činy Království Boží. Není to tedy úkol jen pro kněze. Mezi nevěřící, neznající evangelium, mezi ty, kam chce Pán přijít, jsou posláni především laici, křesťané, žijící ve světě, stýkající se se sousedy, příbuznými, známými, spolupracovníky. Ti, kdo byli křtem, biřmováním a dalšími Božími dary obdarováni pro dobrý křesťanský život ve světě, pro schopnost být Kristu svědky a tak mu připravovat cestu. Každý z nás, kdo je Kristův, je někam poslán, vyslán, jde tam, kam chce sám Pán přijít. A nemusí jít o nijak mimořádné úkoly, jde jen o běžné okolnosti života.

Vůbec nevíme, jak dopadneme. Jsme bosí jako otroci v Izraeli - před těmi, kdo Krista neznají, možná pro ně nic neznamenáme. To by nás ale nemělo odradit, ale naopak posílit v důvěru - v moc a sílu Boží, která se má v nás projevit. Jako to píše apoštol Pavel (v dnešním listu Galatským): "Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět." Křížem Bůh přináší spásu do světa. Připojme se k němu. Buďme s našimi bližními a přinášejme jim zvěst evangelia, zvěst o odpouštějící Boží lásce k člověku, zvěst o Boží budoucnosti. S klidem a mírností a s vědomím, že Ježíšovu zvěst máme přinášet, ale nesmíme ji vnucovat. Nejsme-li přijati, jděme dál. Je možné, že po čase uspěje někdo jiný. Bůh má přece více možností než my. 

AMEN.


20. neděle v mezidobí

Promluva na neděli 26.6.2016 dle textů: 1.Kr 19,15-16.19-21; Gal 5,1.13-25; Lk 9,51-62


Pána Krista následovat


Apoštol Pavel v listu Galatským píše, že ovoce Ducha Božího je láska, která osvobozuje. Osvobozuje nás od zákonů vytvořených námi lidmi, osvobozuje od zažitých a leckdy zkostnatělých představ o nás samotných i druhých. Někteří lidé si v zákonech našli zalíbení a nechají se jimi slepě vést, cokoli vybočuje, je pro ně nepřijatelné a odsouzeníhodné. Cítíme, že je to postoj, kterému bychom se měli snažit vyhnout, zvláště prohlašujeme-li, že jsme věřící lidé, kteří přijali onoho Ducha Božího, díky němuž vládneme ctnostmi, jako je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5, 22).

Když slyšíme tato slova, tak se musíme červenat. Kolikrát jsme se chovali v rozporu s těmito slovy, v rozporu s Duchem svatým..? Vyznáváme, že jsme církví Boží, přesto podléháme své lidské přirozenosti, hněvu, nesmiřitelnosti a nesnášenlivosti k těm, kteří našim postojům nerozumí a nepřijímají je. Tak se rozčilovali i Ježíšovi učedníci "bratři ohně" Jakub a Jan v Samařsku, když tammí lidé nechtěli přijmout Ježíše a "jeho věc". Ale Ježíš jasně říká, že takové myšlení není z jeho Ducha. Ježíš naopak projevuje trpělivost k těm, kteří ho nepřijímají. Netrestá je, ale odchází do jiné vesnice. V té vesnici je přijat (Lk 9,56-57).

Působením jeho Ducha si povolával a stále povolává učedníky ze všech časů a míst. Duch Kristův v nás působí, že se chceme přiblížit k Bohu. Na jeho zavolání a výzvu "následuj mě!" (Lk 9,59) očekává jasné a svobodné rozhodnutí k následování. Ale není to snadné. Jakmile uděláme za Kristem první krok, jako by nás někdo držel za druhou nohu a my se nemohli posunout dál. Drží nás právě naše představy, předsudky, pohodlnost. Lidé z dnešního evangelia Ježíšovi říkají "Pane, budu Tě následovat, ale....dovol, abych se rozloučil se svou rodinou...nebo...dovol, abych šel nejdříve pochovat svého otce." (Lk 9, 59-61) atd. Jejich starosti a jednání nám přijdou logické a přirozené. Vždyť co by to bylo za lidi, kdyby jen tak odešli a ani nedali vědět o svém odchodu doma. (nehledě na to, že by se jejich rozhodnutí nesetkalo s pochopením) A co ten člověk, kterému zemřel otec. Je přece jeho povinností a projev lásky a úcty pohřbít svého otce. Co to tedy po nich Ježíš žádá? Dokonce jsme v pokušení se zeptat, kam se poděl ten Kristův Duch trpělivosti a pochopení?

Pán Ježíš nám právě skrze dnešní evangelium odpovídá: "Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil"; "Nech mrtvé, ať pochovají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží" a pak: "Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilí pro království Boží" (Lk 9, 58-62). Ukazuje nám, že naše lidská existence na tomto světě je pouze dočasná. Fakt, na který často zapomínáme. Všichni jsme příchozími na této zemi (Ž 39,13) a je nám dána možnost, abychom svou pozemskou pouť nasměrovali do toho jediného správného cíle, jímž je Boží království. Jak? Tak, že budeme následovat Pána Ježíše, jak nás to učí Písmo svaté a tradice. Je to cesta nezajištěnosti, ale nikoliv nejistoty. Budeme-li se umenšovat, nelpět na věcech a lidech, pak může Bůh skutečně vstoupit do našeho života a proměnit jej.

AMEN

13. neděle v mezidobí

Promluva na neděli 22.5.2016 dle textů: Přís 8, 1-3. 22-31; Řím 1, 1 - 6; Jan 16,12-15


Přicházející Duch Pravdy


Podle dnešního úryvku z evangelia podle Jana se přenášíme do doby před velikonočními a svatodušními událostmi a proto Ježíš říká svým učedníkům: "Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli, ale jakmile přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.... Neboť bude zvěstovat, co přijme ode mne. A všecko, co má Otec, jest mé". Ježíš těmito slovy chtěl přiblížit svůj jedinečný vztah mezi ním a Otcem, tak jak to činil již mnohokrát. Nově však učedníky seznamuje o svém vztahu ještě k někomu třetímu. Někomu, koho teprve poznají a dá jim porozumět, odhalí, co je jim ještě skryté. Dá jim poznat Pravdu (!)

V době před Velikonocemi byl nositelem Ducha svatého (Ducha Pravdy) Ježíš sám, učedníci na něj hleděli, rozmlouvali s ním, ale nerozuměli, nebyli schopni jednat v Božím Duchu, proto je také Ježíš napomínal a káral: "Nevíte, jakého jste ducha" (Lk 9,55).Napomenul v určité situaci také apoštola Petra: "Tvé myšlení není z Boha, ale z člověka" (Mt 16,23). Je tím řečeno, že člověk sám ze sebe není schopen pochopit Boží sdělení (1 Kr 2,14). Vše se má ale změnit o Letnicích, kdy už Ježíš není přítomen mezi svými učedníky, ale je jim slíbený Duch Pravdy udělen a poté působí v celé církvi, předává ji to, co od Ježíše přijímá, tak jako Ježíš předává to, co je od Otce. Můžeme tak uvažovat, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jedno. Odtud také pramení termín z dílny teologů o Nejsvětější Trojici. Snahou je však jediné - vyjádřit, že jediný Nejvyšší Bůh se dává poznat v Otci, v Synu i v Duchu - pokaždé jinak a jiný a přesto pokaždé stejný jediný Bůh.

Naše křesťanská víra v Trojjediného Boha (jenž si dnešním dnem a bibl. texty připomínáme) byla vyjádřena církví v mnoha vyznáních víry, přičemž to první oficiální a do dnešních dní všemi církvemi uznávané, bylo stanoveno na poč. 4. stol. n.l. - Apostolicum, Apoštolské vyznání víry. Jak nás naše víra ovlivňuje v našem všednodenním životě, pak můžeme nalézt ve Velkém vyznání víry naší církve CČSH, to si připomínáme každou neděli při bohoslužbě: "Věříme, že Otec nebeský nás proto stvořil, abychom, Ducha Božího v sobě majíce, šťastni byli, život Pravdy žili, pravdy Boží hájiti se nebáli a života věčného tak jistě dosáhli. Tak staň se..."

Apoštol Pavel ve svém listu Galatským 5, 22v nás seznamuje s tím, jak vypadá ovoce působení Ducha svatého v našich životech a jak se chovat, aby z našich životů neodvanul. Začíná slovy: "Ovoce Božího Ducha je láska, radost a pokoj (...)". To mi připomnělo jeden příběh od našeho brněnského biskupa J. J. Dovaly. Příběh k zamyšlení i povzbuzení: 

Hříšník se smál a měl dobrou náladu, když přišel k pekelné bráně.

Lucifer mu řekl: "Takže sem, chlapče, nevkročíš. Tady všichni držíme velký smutek a žal, a jestli nemíníš dodržovat pravidla, nechci tě tady!"

"No což", odpověděl hříšník a šel tam, kde se všichni smějí. Smích a radost otevírají brány nebe.

Amen.

 Svátek Nejsvětější Trojice

Promluva na neděli 1.5.2016 dle textů: Sk 16,9-15;       Zj 21, 10.22 - 22,5; Jan 14, 23-29


Modlete se!


Minulou neděli nám zazněla Ježíšova slova: "Nové přikázání Vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (J 13, 34-35). A nyní v oněch povelikonočních událostech to všechno do sebe zapadá - Bůh poslal svého jediného syna, který byl za nás obětován, zemřel na kříži a byl vzkříšen. On je tedy tou Láskou, z níž vše vychází a dává všemu smysl a řád. A naším úkolem je, se do této Lásky ponořit, napojit se na tento pramen pravého života. Žít život v Pravdě. Pak je pro nás zcela přirozené činit, co se líbí Bohu. Jak říká Ježíš v dnešní ev. čtení: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat" (J 14,23).

Tyto dva Ježíšovy výroky (kterými se loučí se svými učedníky) spolu úzce souvisí a navzájem se doplňují. Je tomu tak, protože Ježíš Kristus existuje jako nejužší jednota s Bohem Otcem; "Já a Otec jedno jsme" (J 10, 30). Tak nám svým pozemským životem zjevil, jaký Bůh je, a že nás miluje a tuto lásku si žádá také od nás (...).

Otec a Syn jsou jedno je nejstarší kérygma = vyznání víry, že Ježíš má dvě přirozenosti. On je zcela Bůh i člověk. Přesto bývá obtížné to přijmout. To vedlo ke vzniku mnohých herezí, jako byl např. adopcianismus - christologický blud, který ve snaze o striktní monoteismus chápe Ježíše Krista pouze jako člověka, jenž byl v okamžiku křtu v Jordánu Bohem "adoptován" - přijat za syna. Ježíš tedy podle tohoto nebyl Bohem (podle své přirozenosti).

Janovo evangelium nám ukazuje, že právě onen striktní monoteismus, jenž byl pro judaismus potažmo Ježíšovy učedníky (jakožto Židy) podstatný, mohl být matoucí. Pokud bychom si přečetli celou kapitolu 14, tak bychom zjistili, že jeden z apoštolů Filip za celou dobu strávenou s Ježíšem zcela nepochopil, kým Ježíš je a proto mu říká: "Pane, ukaž nám Otce, a to nám stačí." Filip tu vyjadřuje obecnou touhu náboženského člověka. Po ničem více netouží, než aby mohl vidět Boha (...). Ježíš má pro naše lidské limity pochopení, přesto je z Jeho odpovědi cítit zklamání: "Tak dlouho jsem s vámi a neznáš mne, Filipe? Kdo viděl mne, viděl Otce" (J 14, 9). Boha nelze vidět tělesnýma očima, ale lze jej vidět očima víry na Ježíšovi, který Boha zjevuje a v němž Bůh s námi jedná k naší spáse.

Z této hluboké důvěry a lásky k Bohu a bližním plynou zaslíbení, která budou naplněna, pokud učedníci splní podmínky. Musí v Ježíše věřit, jeho přikázání znát a zachovávat a tím Ježíše milovat. Podle evangelisty Jana je znalost a plnění Ježíšových přikázání známkou lásky. Nikoliv, že by Boží láska byla tímto podmíněna. Pozornost je spíše soustředěna na vzájemnost mezi Otcem, Synem a věřícími (Fr. Kovář, Malá Bible, s. 695). /pro srovnání; první přikázání "miluj Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou (vůlí)"./

Ježíšova pozemská cesta se již pomalu završuje, již brzy vstoupí na nebesa. A i když s ním učedníci strávili mnoho času, hodně poznali a naučili se, přesto jim mnohé stále uniká. Je jim však zaslíben Přímluvce, Utěšitel, Duch svatý, Duch Pravdy, kterého Bůh Otec pošle v Kristově jménu a ten nás všemu naučí, připomene vše, co Kristus učil, když byl na světě (J 14, 26). Můžeme toto zvláštní a světu neviditelné působení zažívat každý den (Bůh k nám promlouvá mnohými způsoby; i skrze sny jako jsme to četli v dnešním prvním čtení, kdy Pavlův sen způsobil, že se i se svými spolupracovníky vypravil do Makedonie zvěstovat evangelium Římanům. Další příklad: některé pasáže z Bible, které nám byly dlouho nesrozumitelné, nás najednou osloví s novým nábojem a mnohem jasněji zazní do našeho života).

Dnešní evangelium nás však upozorňuje, že je třeba být připraven a reagovat na nabízené dary Ducha sv. a v poslušné víře a lásce je přijímali, vytrvalou službou rozhojňovali a Jeho přikázání dodržovali (pro srovnání, co píše Pavel svému žákovi a spolupracovníkovi Timoteovi - 1. Tim 1, 5 - 7: "5Cílem přikázání je přece láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry. 6Někteří ale z této cesty zbloudili a uchýlili se k prázdnému tlachání. 7Chtěli by být učiteli Zákona, přitom ale vůbec nechápou, co říkají ani na čem trvají").

  • Nakonec můžeme zařadit krátký alegorický příběh "Strach z Bible" (s. 69-70) z knihy Pankáč v kostele od br. biskupa Dovaly

AMEN

V. Neděle po Velikonocích -Rogate  

Promluva na neděli 24.4.2016 dle textů: Sk 11, 1 - 18; Zj 21, 1 - 6; Jan 13, 31 - 35


Zpívejte Hospodinu píseň novou!


Janovo Evangelium, které jsme pávě vyslechli, vypravuje o Ježíšově oslavení, o jeho bezmezné lásce vůči Bohu a nám lidem. Celá událost je umocněná také o fakt, že se odehrává na pozadí zrady jednoho z Jeho nejbližších - apoštola Jidáše. A přesto (spíše právě proto) právě v této chvíli Ježíš vyhlašuje nové, poslední a definitivní přikázání: "Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy" (Jan 13,34). Pokud se žije tímto způsobem, není třeba dalších přikázání. Pravá a autentická láska k Bohu a k bližnímu. Toto nové přikázání nahrazuje celý židovský Zákon.

Řekneme si, že to je přece jasné, milovat Boha a své bližní. Kolikrát už jsme to jen z kazatelny slyšeli? Avšak Evangelium zde nemluví jen o nějakých ideálních situacích a vztazích, ale o reálném životě. Protože právě milování "velkých i docela maličkých Jidášů" je náš největší problém. Setkáváme se s lidmi i se svými bratry a sestrami, s nimiž nemůžeme souhlasit. Jsme dokonce přesvědčeni, že i když se hlásí ke Kristu, kazí Jeho dílo, že jdou jen za svými zájmy. A přece Ježíš říká: "milujte se navzájem...jako jsem já miloval vás"(J 13, 34). (A. Opatrný, Stůl slova)

(...) Je to veliký nárok. Milovat i za cenu ztráty života, milovat až na kříž. Není to příliš? Ano, je! Na lidské poměry je to příliš. Někomu to může připadat přehnané a zbytečné. Nejde však o cestu sebezničení, ale o cestu, životní cestu, na níž se budeme pokoušet o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka ideální není. Jinými slovy: chce po nás, abychom neodpovídali na zničující moc zla také ničením, agresí, zlobou. Naopak, Abychom odpovídali něčím, co tvoří nové věci a nové příležitosti (srovnání s Zj 21, 5 - 6). Tedy, abychom odpovídali tvůrčí láskou, která vychází z Boha.

Tak to činil apoštol Petr z dnešního čtení ze Skutků a díky tomu skrze něj mohl působit Duch Kristův a činit zázraky. Petr působil na půdě palestinské, kde již mnozí ze Židů přijali víru v Krista. Při svých cestách uzdravoval. Např. minulou neděli jsme si připomínali, jak pouhým slovem vrací do života zbožnou Tabitu. A Událost, ke které dochází v Cesareji, v sídle římského místodržitele (též nazýván jako bohabojný pohan Kornelius) je výjimečná. Nebývá označována vznešeným slovem zázrak, přesto jím bezpochyby je.

Petr je totiž povolán ke zvláštnímu (na svou dobu kontroverznímu) úkolu, významnému předělu v historii Božího lidu. Je mu ve snu zjeveno, že má hlásat zvěst evangelia pohanům. Do té doby to bylo něco nemyslitelného, vždyť vyvolení byli jen Židé. Jak veliká musela být apoštolova důvěra Bohu a otevřenost pro působení lásky, která nezná omezení. Jak moc bychom si přáli dokázat totéž? (Fr. Kovář, Malá Bible, str. 360)

Kornelius i Petr měli vidění. Oba jsou nástroji v Boží ruce, aby Kristus mohl vstoupit do celého světa i toho pohanského a Duch svatý na ně sestupuje. "Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté." (Sk 11,9). Petr v tom vidí naplnění slov Páně: "Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým...tak tedy i pohanům dal Bůh pokání, aby dosáhli života!" (Sk 11, 16 - 18)

Pán Ježíš přinesl do světa Evangelium, dobrou zvěst, že láska není pouhý pojem, ale samotná podstata našeho bytí a že budeme-li tuto lásku prožívat jako Ježíš, pak i my zvítězíme nad smrtí, jako zvítězil On. Možná, že někdo má jiné představy, chceme-li však následovat Krista nemůžeme se odvrátit od tohoto úžasného dědictví, daru, které Ježíš zanechal svým učedníkům. Je to podstatné k tomu, abychom byli opravdu Jeho komunitou, abychom byli schopni ve světě žít a působit jako opravdoví evangelizátoři. Ježíš totiž jasně řekl: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem" (Jan 13,35).

Na závěr: Sv. Augustýn, biskup a jeden z nejvýznamnějších teologů a "Západních otců" 4. století toto Ježíšovo přikázání vyjádřil svými slovy:

"Miluj a dělej co chceš" (Sv. Augustýn)

"Když mlčíš, mlč z lásky.

Když mluvíš, mluv z lásky.

Když napomínáš, napomínej z lásky.

Když pomáháš, pomáhej z lásky.

Láska, ať ve Tvém srdci zakoření a vzejde z ní dobré."

AMEN

 IV. neděli po Velikonocích - Cantate